V každé době křesťané bojovali s nějakými pokušeními ve vztahu ke světu, který Boha neznal a od Boha se vzdaloval. Pokušení kompromisu s duchem tohoto světa (srov. 1 Kor 2,12) ve smyslu zkaženosti je staré jako křesťanství samo. Na jedné straně si křesťané už od počátku uvědomovali krásu stvoření, na druhé straně, v kontaktu se světem, stále více zjišťovali, jak je nesnadné uchránit se pohanských zvyků a jak jsou mnohé skutečnosti ve světě poznamenané zlem. A tak se záhy objevila první varování, aby křesťané sice žili ve světě, ale distancovali se od jeho mentality. Pro prvotní křesťany to znamenalo, že mají žít ve světě, ale s novým, nesvětským duchem: „Kdo užívají tohoto světa, jako by ho nevyužívali, neboť tento viditelný svět pomíjí" (1 Kor 7,31). Křesťané měli být zapojeni do světské skutečnosti, ale tak, aby v ní viditelně zjevovali Ducha Kristova.

Když mluví apoštol Pavel o duchu, který se protiví Božím záměrům a utlačuje pravdu, mluví o bezbožnosti (Řím 1,18). To je životní postoj člověka, který sice ví, že Bůh je, ale prakticky ho ignoruje a žije, jako by Bůh nebyl. Jedním z největších pokušení člověka je tvářit se, jako by nebyl rozdíl mezi tvorem a tvůrcem, jako by ke svému životu Boha nepotřeboval, jako by byl sám kritériem pravdy. Podle pouze lidské moudrosti si vytváří hierarchii hodnot a sám si určuje, co je dobré a zlé. Nedá se vést Bohem, postrádá Ducha Kristova a světlo evangelia pro svůj život. A tak dobrem nazývá především to, co mu vyhovuje pro dosažení dobra a štěstí tak, jak on ho prožívá. Chce být šťastný (což samo o sobě není špatné), ale vnímá štěstí velice krátkozrace; co mu k tomu pomáhá, pokládá za dobré a užitečné, co nikoli, je pro něj zlé. Benedikt XVI. nazval takové životní postoje „diktaturou relativismu", relativismu, který neuznává nic za absolutní a který pokládá za jediné měřítko vlastní „já" a vlastní pravdu.

Jedním z pokušení ducha světa bylo odjakživa také pokušení zařadit se mezi ty, kteří mají moc, kteří jsou slavní a vlivní. Toto pokušení pronásledovalo a stále pronásleduje Ježíšovy učedníky po celá staletí, jen jeho vnější podoby se mění. Lidé všech kultur si stanovují vlastní sociální hierarchii, ve které většinou na vrcholu žebříčku bývají bohatí, úspěšní, mocní, zdraví, silní, nadaní a privilegovaní. Dole pak jsou chudí, neúspěšní, bezmocní, nemocní, slabí, postižení a bezvýznamní. Tak je tomu samozřejmě také v naší době a v naší společnosti. Vše, co umožňuje vliv, např. peníze, postavení, síla, známosti a schopnosti, je v tomto smyslu vnímáno jako lepší a důležitější, jako něco, oč je třeba všemi prostředky usilovat. Ať chceme nebo nechceme, stále jsme touto mentalitou ovlivňováni i v církvi. Máme často snahu se vyrovnat všem úspěšným a silným, jako by jedině v tom byl smysl života a štěstí člověka, a velmi strádáme, když se nám to nedaří.

Sám Ježíš však šel cestou obyčejnosti a lidské slabosti, ve které se zjevila Boží moc. Před svým veřejným působením se živil prací svých rukou v nevýznamném městečku Nazaret (srov. Jan 1,46). Ve slabosti také umíral na dřevě kříže. Prožívání slabosti se v Kristu stalo místem zakoušení Boží blízkosti a Boží milosti. Bůh v Písmu nevyzdvihuje chudé, slabé a maličké pro jejich zásluhy, mravní dokonalost či bezúhonnost, pro jejich náboženskou příslušnost nebo plnění Zákona, ale pro jejich větší ochotu konkrétně počítat s Bohem, nechat ho zasahovat do svého života, tedy pro větší schopnost věřit Bohu a uznat svoji existenciální závislost na něm. Ve světle Ježíšových blahoslavenství je člověk chudý v duchu vlastně člověk věřící. Jen víra dělá ovšem ze slabosti cestu k proměně, a tedy ke spáse: „Což nevyvolil Bůh právě chudé v očích tohoto světa, aby byli skrze víru bohatí?" (Jak 2,5). Naše obyčejnost a slabost se tedy může stát prostorem pro velkou zkušenost víry.

Už v době, kdy Ježíš chodil po zemi, se mezi jeho učedníky mluvilo o tom, komu z nich přísluší první místo, a to dokonce bezprostředně poté, co Ježíš hovoří o tom, že bude muset podstoupit utrpení a smrt (srov. Lk 9,44-48). Ježíš ale tento pohled světa odmítl, když jim dal za vzor dítě, které v té době nic neznamenalo: „Kdo je nejmenší mezi vámi, ten je veliký" (Lk 9,48 b). Při jiné příležitosti jim jasně řekl: „Víte, že panovníci tvrdě vládnou nad národy a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny" (Mt 20,25-28; srov. Mk 10,42-45).

Ježíšův přístup je tedy zcela opačný, než je běžné pro mentalitu světa. Ježíšova služba vrcholí dáním sebe sama za druhé, což je v Boží perspektivě skutečně veliká věc. Jeho darování se nám dokonce stále trvá, jak učí sv. Bernard: „On není jen služebníkem vznešenějším než všichni, ale je i pokornější než všichni; sama sebe obětoval jako oběť chvály. Otci obětoval svůj život a nám dodnes dává své tělo." Podstata křesťanského života pak spočívá v tom, že mocí Kristova Ducha napodobujeme Ježíšův příklad služby a lásky, lépe řečeno, že v něm pokračujeme. Proto mají křesťané jako on přinášet sami sebe v oběť živou svatou a bohumilou (srov. Řím 12,1), a ne žít jen ve svůj prospěch nebo dokonce na úkor druhých.

S pokušením být za každou cenu mocný, úspěšný a vlivný souvisí i jiné pokušení, a to být jako ti druzí. Dnes bychom řekli „být normální", tedy být přijatelný a pochopitelný pro okolní společnost. Ale ono to pro křesťana vždycky nejde, hlavně to nejde bez kompromisů s mentalitou světa, spojenou s banalizováním hříchu a zla. Známe všichni výmluvy na to, že dnes je jiná doba. Ale konečnou zodpovědnost za náš život nenese ani doba, ve které žijeme, ani druzí kolem nás, ale každý z nás jednotlivě.